knihy (oblíbené)
SAKI: Léčba neklidem
Teď si poněkud protiřečím - obvykle zastávám názor, že cestou ke zdraví je (vnitřní) klid. Ale protože všeho moc škodí, doporučuji vaší pozornosti tuhle knihu.
Pod psyudonymem SAKI píše britský humorista Hector Hugh Munro - povídky plné anglického, černého, suchého, svérázného, duchaplného, fantaskního, groteskního a občas na hlavu postaveného humoru.
Doris Lessingová: Muž a dvě ženy
Tak takhle bych chtěla umět psát... Po dlouhé době kniha (beletrie), která mě nejen zaujala, ale doslova vtáhla. O ženách, o mužích, o psech, o vztazích, o životě, ... a hlavně po svém. Osobitě, realisticky, vtipně, citlivě, brilantně, poeticky, živě, čtivě, hluboce, upřímně, srozumitelně, otevřeně, výstižně, lidsky, jednoduše, složitě, symbolicky,...
Taky za ni v roce 2007 dostala Nobelovu cenu.
Hana Andronikova: Srdce na udici
.... Vysmrkala jsem se a podívala se na doktorku. Pozorně poslouchala. Pořád stála u okna, skoro se nepohnula.
"Tak mi přece řekněte, co s ním? Jak mu mám porozumět?"
Chvíli nic neříkala. Pak se zadívala ven a naklonila hlavu na druhou stranu.
"Nechat ho."
Překvapilo mě to. Mám ho nechat? Jak to myslí?
"Nechat ho?"
"Nechat."
"Myslíte, jako že s ním nemám zkoušet mluvit? Že ho nemám nutit do řečí?"
Rázně přikývla.
"Nenutit."
......
"Smiřte se s tím."
Měla jsem pocit, že jsem se přeslechla.
„Smířit se? Jak to myslíte? Vy myslíte smířit se s tím, že je pryč? Že nevím, kdy se vrátí?"
Přikývla. A nic nečekat, dodala.
"Nic od něj nečekat? Copak to jde?"
"A mějte radost."
Mějte radost. Bože, co je to za radu? Radost? Z čeho? Že je pryč, že ho nevidím? Jako by mi četla myšlenky. Zavrtěla hlavou a povzdychla.
"Radost. Že žije. Po svém."
"Bože. Jak to mám udělat?"
"Mít ho ráda, jaký je."
...... měla pravdu. Měla bych mít radost, že je zdravý. Že si žije po svým. Že cestuje, že uvidí svět. Měla bych mu to přát. Radovat se. A nic nečekat. Mám před sebou dlouhou cestu. Nevadí.... Že není takový, jak jsem si ho vysnila? A co on s tím? ... Mějte ho ráda, jaký je. Taková samozřejmost. Člověk by na to mohl přijít sám.
Pochopitelně vytrženo z kontextu. Doktorka nebyla doktorka, ale usoužené matce přesto /nebo právě proto?/ ukázala cestu. Nešlo se jí po ní zrovna lehce, ale šla. Jestli knížku neznáte, seznamte se. Stojí za to. Možná si popláčete, ale...
Gabriel García Márquez: Sto roků samoty
Skolena virózou, strávila jsem poslední tři dny v posteli s Márquezem. Ponořena do osudů několika generací rodiny Buendíů, tropických veder, nekonečných a vše odplavujících dešťů, proudů červených mravnců, vůně majoránky, tlejících rostlin a trouchnivějících omítek, rození, umírání, válek, stávek, vášní, tužeb, zmatků, pavučin, zpěvů ptáků, snažení, lhostejnosti, snů, potu, květů begónií, růží, pachu pryskyřic, bahna, slz, tajemných kouzel, melodí hracích skříní, dýňového sirupu a neodvratné zkázy, jíž může zabránit snad jedině láska...
.....kladla si otázku, zda by jí nebylo lépe, kdyby si rovnou lehla do hrobu a dala se zaházet hlínou, a bez bázně se ptala Boha, zda si opravdu myslí, že lidé jsou ze železa, aby vydrželi tolik zármutku a trýzně, ptala se znovu a znovu, prohlubujíc tak své vlastní zmatky, a cítila nezadržitelnou touhu pořádně si zanadávat jako některý z cizinců, dopřát si konečně aspoň kratičkou vzpouru, po které toužila a tolikrát odložila, vzdát se všeho snažení a jedenkrát se už na všecko vykašlat, a ještě ulevit svému srdci od nezměrného množství kleteb, které musela spolknout za celé století přizpůsobování.
"Zatracená práce!" vykřikla.
Amaranta, která začínala skládat do kufru prádlo, se domnívala, že ji kousl štír.
"Kde je?" zeptala se polekaně.
"Co?"
"Ten štír přece!" vysvětlila Amaranta.
Úrsula si ukázala prstem na srdce.
"Tady," řekla.
Francois Lelord: Nová Hektorova cesta aneb Honba za časem
Hektor je psychiatr, je ještě mladý, ale už ne tak docela. Má rád lidi, příběhy jeho klientů ho zajímají a obvykle najde způsob, jak jim pomoci. Snaží se jim pomoci změnit život, najít nějaký jiný, nový život, který by jim lépe vyhovoval. Už z toho je vidět, že to není úplně běžný psychiatr... V poslední době si všiml, že hodně jeho klientů trápí ubíhající čas. I vydal se najít odpovědi na své i jejich otázky... a cestou své poznání, postřehy a nápady shrnoval do "časových cvičení", která si zapisoval. Například:
Časové cvičení č.2: Napište si seznam toho, co jste si jako malí představovali, že budete dělat, až budete velcí.
Časové cvičení č.13: Když potkáte starou osobu, představte si ji, když byla mladá.
Časové cvičení č.18: Trávíte čas tím, že se snažíte změnit to, co změnit lze? Snažíte se vyrovnat s tím, co změnit nelze? Snažíte se odlišit jedno od druhého? Snažte se, abyste na tyto tři otázky mohli co nejčastěji odpovědět kladně.
Časové cvičení č.24b: Roztřiďte čas podle toho, zda jej trávíte věcmi užitečnými pro vaše děti, pro vašeho partnera nebo pro vás. Ukažte výsledek své rodině.
René Egli: Princip LOLA (Dokonalost světa)
Bylo to všechno řečeno už tísíckrát. Ať už je to Hermann Hesse, Voltaire, Lao-cº, Krišnamurti, atomový fyzik J.E.Charon, Buddha nebo Ježíš - René Egli je všechny integruje ve svém principu LOLA. Předkládá prastaré vědění novým a jednoduchým způsobem. Třeba uslyšíte jeho, když slyšet ty předchozí se vám nepodařilo...
Je docela dobře možné, že život nemusí být boj.
Je docela dobře možné, že všechno je mnohem jednodušší, než jste si kdy mysleli.
Je docela dobře možné, že máte víc moci, než jste si kdy mysleli.
Nejde o svět, nejde o druhé lidi. Jde o vás.
Nemusíte se nic učit! Nemusíte trénovat!
Musíte pouze hodit přes palubu všechny ideje, které jste se naučili a které vás omezují!
Arto Paasilinna: Zajícův rok
Současný finský spisovatel, autor humoristických a groteskních románů.
Hrdina, novinář středního věku Vatanen, se vrací z běžné služební cesty. Jeho kolega srazí autem zajíce...
Redaktor seděl na trvanatém okraji strouhy a tiskl k hrudi zajíce. Připomínal starou ženu, která se s pletením na klíně ponořila do vzpomínek a zapomněla na okolní svět....Vatanen vstal, vrhl pohled na poslední rudý zážeh slunce nad lesem a pokynul zající. Pohlédl směrem k silnici, nevrátil se však na cestu, ale zvedl zajíce z trávy, opatrně jej posadil do postranní kapsy a zamířil k ztemnělému lesu.
Zamířil k volnosti ke svobodě, pryč z rutinního zaměstnání, pryč od ženy, kterou nemiluje, pryč z velkoměsta. Do severního Finska, Laponska. Spí v senících, u dobrých lidí, pracuje v lese, chytá ryby, poznává zajímavé lidi, hasí požár, zachraňuje lesní zvěř, vytahuje krávu z močálu, loví medvěda. Žije, jak nikdy nežil. A je jedno, že ho nechápe manželka, zaměstnavatel, kolegové ani policie. Zajíc mu rozumí...
Arto Paasilinna: Autobus sebevrahů
„Chmury, truchlivost a bezedná apatie jsou největšími nepřáteli Finů. Smutek svírá Finy tak pevně, že mnozí jedinou spásu před depresí spatřují ve smrti….. Černá mysl je hrozivější nepřítel než Sovětský svaz.“
To je začátek. Pak se dva muži, aniž by se znali, potkají v seníku, kam oba přišli za účelem spáchání sebevraždy. Sebevraždu odloží, spřátelí se a za dlouhých příjemných rozhovorů dospějí k závěru, že takových, jako oni, jsou ve Finsku tisíce a že by se mohli dát dohromady, mluvit o společných věcech, podělit se o novinky a třeba by mnozí sebevraždu odložili, kdyby si v kruhu spřízněných duší mohli bez zábran promluvit o tom, co je trápí, třeba by se jim ulevilo, tak jako hlavním aktérům. A nebo by si mohli společně zaplatit nějakou terapii nebo - koneckonců - víc hlav, víc rozumu, třeba by vymysleli nějaký efektivní způsob společné sebevraždy. Taky by to mohlo vyjít levněji. A tak dají výzvu do novin, pozvou sebevrahy na společné shromáždění a posléze nastoupí do autobusu. Konec neprozradím. Kniha je to vzdor smrtelně vážnému tématu veskrze humorná, byť i černě. A krom toho, že mě pobavila, tak se mnou zacvičila.
Paul Watzlawick, Janet Beavin Bavelasová, Don D. Jackson: Pragmatika lidské komunikace
Pokud byste si chtěli přečíst něco zajímavého a prospěšného a neobvyklého o lidské komunikaci, zajděte do některé z velkých knihoven. V knihkupectví ji dávno neseženete.
Kniha pojednává o pragmatických účincích lidské komunikace (o jejím působení v rovině chování). O tom, jak komunikujeme a jaké to může mít (a má) důsledky. Není lehká ke čtení, ale tomu, kdo se nevzdá, otevře netušené pohledy na lidskou komunikaci.
„Chování každého jedince uvnitř rodiny je ve vztahu k chování – a zároveň závislé na chování - všech ostatních. Veškeré chování je komunikace, a proto ovlivňuje a je ovlivňováno ostatními. Takže změna k lepšímu či horšímu u člena rodiny označeného za pacienta bude mít obvykle odezvu u ostatních členů rodiny, obzvláště v oblasti jejich vlastního psychologického, sociálního a také fyzického zdraví. Rodinní terapeuti, kteří ovlivní označený problém, často čelí nové krizi.“
„Význam, který má symptom pro chování, spočívá tedy v tom, že ovlivňuje druhé způsobem, který pacientovi umožňuje, aby byl zproštěn zodpovědnosti za toto ovlivňování. V tomto smyslu se symptom stává jevem primárního mezilidského významu, na který se příliš nehodí pojem sekundárního zisku z nemoci.“
Jay Haley: Neobvyklá psychoterapie Miltona H. Ericksona
S plným vědomím toho, že mé následující prohlášení může čtenáře odradit, se přiznávám, že se tato kniha pomalu, ale jistě, stává mou "biblí". Způsob práce, jeho ohromující originalita i efektivnost a úspěšnost, ale hlavně Ericksonův přístup k lidem, to vše mne hluboce oslovuje, ovlivňuje v tom nejlepším slova smyslu a je mi inspirací nejen v mé práci, ale i v mém osobním životě. Ten, kdo se mým nadšením odradit nedal, nebude litovat. Krom toho jde o knihu velmi čtivou.
Jenom namátkou ocituji ze stránek, které jsem právě znovu, už poněkolikáté, pročítala:
kapitola "Manželství a rodinná dilemata":
cit.: "....může se stát, že v manželství zůstane nedořešena otázka, kdo je v hierarchii manželského vztahu na prvním
a kdo na druhém místě. Některé páry dokáží řešit tento problém pružně: v některých oblastech a situacíchje dominantní žena, zatímco jindy či v jiných záležitostech muž a v mnoha situacích jsou si rovni. Problémy v manželství obvykle nastanou, je-li dvojice schopna fungovat jen jedním způsobem, a proto vzrůstá nespokojenost. Někdy také mívá jeden z manželů na druhého paradoxní požadavky. Manželka často chce, aby její manžel byl dominantnější, ale aby přitom
realizoval své postavení způsobem, které mu ona určí. Tento boj, který spolu manželé vedou (a vůbec si toho nemusejí být vědomi – moje pozn.), může trvat roky, přestože si to žádný z nich nepřeje. Součástí boje je u obou široké spektrum chování včetně symptomů, sloužících v dané situaci jako munice."
a kousek dál:
„Přestože některé manželské problémy jsou zcela zjevně součástí boje v manželství, jiné se mohou jevit jako symptom u jednotlivce. Mnoho symptomů jedince je zřejmě výsledkem situace v manželství…“
kapitola " Odpoutávání rodičů od dětí":
cit.: „Jeden z problémů při odpoutávání rodičů od jejich dětí představuje starost, shovívavost a přílišná protektivita a tyto vlastnosti zabraňují dítěti i rodičům, aby se jejich vztah posunul spíš do roviny vrstevníků. Nejdestruktivnější nejsou rodiče, kteří s dítětem zacházejí zle, ale rodiče, kteří dítě rozmazlují a ochraňují do té míry, že mu nemůže být umožněno udělat krok k nezávislosti. Čím jsou rodiče v tomto stadiu života benevolentnější a ochotnější pomáhat, tím obtížnější je úkol terapeuta dítě od rodičů odpoutat.“
Milton H. Erickson svým klientům pomáhá rychle a účinně. A nejde jen o to, pomáhá zcela individuálním a veskrze originálním přístupem a způsobem, který mě nepřestává fascinovat.
« Předchozí Další » 1 2 3