Gabriel García Márquez: Sto roků samoty
Skolena virózou, strávila jsem poslední tři dny v posteli s Márquezem. Ponořena do osudů několika generací rodiny Buendíů, tropických veder, nekonečných a vše odplavujících dešťů, proudů červených mravnců, vůně majoránky, tlejících rostlin a trouchnivějících omítek, rození, umírání, válek, stávek, vášní, tužeb, zmatků, pavučin, zpěvů ptáků, snažení, lhostejnosti, snů, potu, květů begónií, růží, pachu pryskyřic, bahna, slz, tajemných kouzel, melodí hracích skříní, dýňového sirupu a neodvratné zkázy, jíž může zabránit snad jedině láska...
.....kladla si otázku, zda by jí nebylo lépe, kdyby si rovnou lehla do hrobu a dala se zaházet hlínou, a bez bázně se ptala Boha, zda si opravdu myslí, že lidé jsou ze železa, aby vydrželi tolik zármutku a trýzně, ptala se znovu a znovu, prohlubujíc tak své vlastní zmatky, a cítila nezadržitelnou touhu pořádně si zanadávat jako některý z cizinců, dopřát si konečně aspoň kratičkou vzpouru, po které toužila a tolikrát odložila, vzdát se všeho snažení a jedenkrát se už na všecko vykašlat, a ještě ulevit svému srdci od nezměrného množství kleteb, které musela spolknout za celé století přizpůsobování.
"Zatracená práce!" vykřikla.
Amaranta, která začínala skládat do kufru prádlo, se domnívala, že ji kousl štír.
"Kde je?" zeptala se polekaně.
"Co?"
"Ten štír přece!" vysvětlila Amaranta.
Úrsula si ukázala prstem na srdce.
"Tady," řekla.