Hana Andronikova: Srdce na udici
.... Vysmrkala jsem se a podívala se na doktorku. Pozorně poslouchala. Pořád stála u okna, skoro se nepohnula.
"Tak mi přece řekněte, co s ním? Jak mu mám porozumět?"
Chvíli nic neříkala. Pak se zadívala ven a naklonila hlavu na druhou stranu.
"Nechat ho."
Překvapilo mě to. Mám ho nechat? Jak to myslí?
"Nechat ho?"
"Nechat."
"Myslíte, jako že s ním nemám zkoušet mluvit? Že ho nemám nutit do řečí?"
Rázně přikývla.
"Nenutit."
......
"Smiřte se s tím."
Měla jsem pocit, že jsem se přeslechla.
„Smířit se? Jak to myslíte? Vy myslíte smířit se s tím, že je pryč? Že nevím, kdy se vrátí?"
Přikývla. A nic nečekat, dodala.
"Nic od něj nečekat? Copak to jde?"
"A mějte radost."
Mějte radost. Bože, co je to za radu? Radost? Z čeho? Že je pryč, že ho nevidím? Jako by mi četla myšlenky. Zavrtěla hlavou a povzdychla.
"Radost. Že žije. Po svém."
"Bože. Jak to mám udělat?"
"Mít ho ráda, jaký je."
...... měla pravdu. Měla bych mít radost, že je zdravý. Že si žije po svým. Že cestuje, že uvidí svět. Měla bych mu to přát. Radovat se. A nic nečekat. Mám před sebou dlouhou cestu. Nevadí.... Že není takový, jak jsem si ho vysnila? A co on s tím? ... Mějte ho ráda, jaký je. Taková samozřejmost. Člověk by na to mohl přijít sám.
Pochopitelně vytrženo z kontextu. Doktorka nebyla doktorka, ale usoužené matce přesto /nebo právě proto?/ ukázala cestu. Nešlo se jí po ní zrovna lehce, ale šla. Jestli knížku neznáte, seznamte se. Stojí za to. Možná si popláčete, ale...