knihy (oblíbené)
Peter Hoeg: Cit slečny Smilly pro sníh
Když se prý Hillary Clintonová v roce 1995 chystala do Kodaně, měla velké přání – setkat se s Peterem Hoegem (to „o“ má být přeškrtnutý, nevím ovšem, jak bych to udělala…), protože ji této kniha velice nadchla. Já bych se radši setkala se slečnou Smilly. Ta zase nadchla mě. No posuďte sami:
„Jen velice málo lidí umí naslouchat. Pospíchají a jsou nepozorní, nebo si v duchu situaci vylepšují, či přemýšlejí, jak vstoupí na scénu, až člověk sklapne a na řadě budou oni.“
Nebo:
„Spousta lidí se domnívá, že děti jsou otevřené, že pravda o nejniternější podstatě jejich bytosti z nich jen crčí. To není pravda. Nikdo není utajenější než děti a nikdo to nemá zapotřebí víc než ony. Je to jejich odpověď světu, který za nimi pořád chodí s otvírákem, aby se podíval, co v nich je, a jestli by se to nemělo vyměnit za nějakou obyčejnější konzervu.“
A to nemluvím o jejím citu pro sníh i pro humor. A o napínavé zápletce a strhujícím stylu navíc.
Jonathan Safran Foer: Příšerně nahlas a k nevíře blízko
Příběh velmi současný, jehož vypravěčem je osmiletý Oskar Schell - vynálezce, návrhář šperků, výrobce šperků, entomolog-amatér, frankofil, vegan, origamista, pacifista, perkusionista, astronom-amatér, počítačový poradce, archeolog-amatér, sběratel těchto věcí: vzácných mincí, motýlů, kteří zemřeli přirozenou smrtí, miniaturních kaktusů, pamětních předmětů souvisejících s Beatles, polodrahokamů a dalšího... To vše jsem opsala z jeho vizitky. Moc se mi líbí jeden z jeho šperků - náramek z provázku, kterým je po dobu jednoho roku ovázána kniha našich nejmilejších básní... A Oskar navíc skrývá jedno tajemství ze slunečného rána 11. září 2001, kdy jeho táta seděl ve vyhlášené restauraci Okna do světa v posledním patře severní věže Světového obchodního centra (WTC)... Příběh velice lidský, hluboký a navíc čtivý. Bohužel beznadějně vyprodaný, zdá se.
Barbara Gordonová: Tančím tak rychle, jak dokážu
Autobiografie scénáristky a režisérky newyorské televize, která prošla martýriem mnohaleté psychoterapie i léčby v psychiatrických léčebnách při opakované snaze začít znovu a lépe, bez umrtvujících medikamentů a diagnostických nálepek. Podařilo se jí to a napsala knihu - svědectví o stavu americké psychiatrie (a dovolím si tvrdit, že nejenom americké a nejenom psychiatrie) a síle člověka vystoupit "ze sklepa své duše" a najít cestu k sobě a k životu.
"Všechny lidské bytosti mají v rukou nástroje své vlastní zkázy. A já jsem se nebezpečně přiblížila k tomu, abych svého nástroje užila. Rozhodla jsem se však, že to neudělám a teď zrovna dávám dohromady svůj život. Někdy se pořád ještě kymácím a zmítám a nakláním se na bok jako člun, který se odpoutal od kotviště a vydává se na moře. Ale nepluju k západu slunce. Ještě ne..... Myslím, že už vím, kdo jsem, protože v sobě cítím novou sílu a sílu všech těch lidí, kteří mi byli blízcí. Je lepší pamatovat se na ně než na všechny ty lidi, kteří mi po cestě přispěli k mé nemoci. Už žádní obětní beránci. A taky ne žádné šťastné konce, žádné nebeské zjevení, žádný zázračný okamžik syntézy a úplného pochopení se záblesky světla a s rachotem bubnů. Život je lopotný, bolestný, nákladný, plný zklamání a ukrádá nám čas. Ale stejně mu dávám přednost..."
« Předchozí 1 2 3